Příběh kocoura Bílka: Proč je bílá barva těžká disciplína
Každý umělec má svůj "prokletý" obraz. Pro mě to byl portrét kocoura Bílka. Bílek už tu s námi bohužel není, a tak jsem mu chtěla vzdát čest tak, jak umím nejlíp – barvami na plátně. Naivně jsem si myslela: "Vždyť je to jen bílej flek a pár stínů, to bude brnkačka."
Jak moc jsem se pletla.
Pokus o "Ctrl+Z", který nevyšel
Začalo to špatně. Proporce neseděly, výraz byl úplně mimo a po jednom nepovedeném večeru jsem se rozhodla pro svou klasickou záchrannou brzdu. Když se mi něco nepovede na plátně s pevným rámem, prostě ho vezmu do koupelny a barvu umyju. Je to moje osobní "Ctrl+Z".
Jenže tohle bylo plátno na kartonu.
Voda udělala své. Karton se rozmočil, barva se začala loupat v cárech a já měla v ruce místo obrazu jen mokrou katastrofu. Nechala jsem to být. Druhý den to seškrábané plátno vypadalo až překvapivě použitelně. Musela jsem začít úplně znova, s jinou, snažší fotkou a o dost menším sebevědomím. :/
Past jménem bílá barva
Malovat bílou je ve skutečnosti složitá věc. Bílá totiž nikdy není jen bílá. Jsou v ní odlesky modré, šedé, žluté, i trocha růžové. Tohle bylo takový fialovo béžový, já nevim, strašný. Pořád se mi nedařilo trefit stíny v obličeji. Bílek vypadal hrozně placatě a já byla ve fázi, kdy jsem chtěla plátno prohodit zavřeným oknem.
Byl to objektivně nejtěžší proces v mém životě. Chtěla jsem to vzdát.
Finále (se slzou v oku)
Nakonec jsem to dotáhla. Co mi asi zbejvalo. Nebylo to lehké, nebylo to "hned" a stála mě ta kočka víc nervů než celá moje předchozí tvorba. Ale když jsem udělala poslední tah, byl tam.
Tenhle obraz mi dal lekci:
Bílá barva je potvora.
Karton se nemyje.
A nejdůležitější věci v životě (i v malování) si člověk musí prostě vybojovat.
Čus bus, Neo